120 let nejstaršího klubu: Jsem rád, že jsem na Slavii nedostal nic zadarmo, říká Červenka

Slávistický odchovanec, mistr české nejvyšší hokejové soutěže, mistr světa, držitel extraligového rekordu v zisku bodů za jednu sezónu - to je Roman Červenka. Momentálně působí ve švýcarské nejvyšší soutěži, Slavii však stále nosí v srdci, sleduje ji a v rozhovoru promluvil i o svém možném návratu do Edenu.

Jak jste se vlastně dostal k hokeji? Váš bratr hrál fotbal za Teplice, neuvažoval jste taky o dráze profesionálního fotbalisty?
Když jsem byl menší, tak jsem hrával fotbal a k tomu ještě tenis. Hokej byl pro mě ale vždy na prvním místě. Pro hokej jsem se rozhodl, protože mě ze všech sportů nejvíc bavil a asi mi i nejvíc šel. Ale nikdy to nedošlo až do stavu, že bych se pro jeden ze sportů musel rozhodovat, vždy jsem věděl, že to bude hokej.

V sezóně 2003/2004, což byl první ročník po extraligovém titulu, jste odehrál své první zápasy za áčko Slavie. Byl pro vás příchod do dospělého hokeje o to těžší?
Nemyslím si. Byl jsem ještě hodně mladý, více méně jsem tehdy do A-týmu jen tak doskakoval na pár zápasů. Když to řeknu blbě, tak jsem tam byl jen do počtu. Chtělo to zkrátka čas, než člověk dostal určitou roli a něž se dostal stabilně do pětek. Krok k tomu, abych byl stabilní člen áčka, přišel později.

Přišel za dva roky, kdy jste hrál v týmu vedle jmen jako Sup, Kadlec, Hruška, Bednář a další. Jakou roli jste tedy dostal mezi těmito hvězdami?
Byl jsem stále mladý, a jestli si to dobře vybavuju, tak jsem začínal ve čtvrté lajně a hrál tam se mnou i Vláďa Sobotka. To byl vlastně první rok, kdy se člověk cítil plnohodnotným hráčem, i když byl ve čtvrté lajně. Důležité bylo, že jsem měl svoji úlohu.

Zapracoval jste se do A-týmu plného hvězd. Kdybyste tím měl projít znova, udělal byste něco jinak?
Zdá se mi, že od roku 2006, nebo 2007 to do sebe všechno dobře zapadalo a vypadalo to tak, jak jsem si představoval a jak jsem chtěl. Jsem rád, že jsem nedostal nic zadarmo a že jsem si musel svoji roli vypracovat. Každý rok tam samozřejmě byl prostor pro zlepšení, ale nic bych neměnil.

Pod druhý slávistický extraligový titul jste se ve svých třiadvaceti letech zapsal 38 body v 55 utkáních. Oproti předešlé sezóně jste se bodově zvedl o více než 20 bodů. Co za tím stojí? Změnil jste styl hry nebo svoji přípravu?
Můj styl se v zásadě moc nezměnil. Myslím, že už na konci toho prvního roku v áčku jsem začal hrát s Bedýnkou v play-off. V další sezoně jsme pak hráli spolu od začátku. Moje získané body byly díky tomu, že jsem chodil na přesilovky a měl jsem i o dost větší icetime. Moje hra se tím postupně zvedala.

V sezóně 2009/10 jste získal 97 bodů za 66 utkání (včetně play-off). Byl jste s přehledem nejproduktivnějším hráčem základní části i play-off, Slavia však skončila třetí. Jak moc vás to mrzí? Získat titul a neproduktivnějšího hráče ročníku, to by byla oslava…
To by byla určitě větší oslava, ale my jsme ten rok na titul prostě neměli. Museli jsme hrát i předkolo play-off s Litvínovem a byli jsme zápas od vyřazení. Potom se nám podařilo vyřadit Zlín jako favorita, takže když se na to zpětně podíváme, ten bronz byl vlastně jako zlato. To, že jsme hráli semifinále, považuju za velký úspěch.

Co bylo tím rozhodujícím, že jste si v kritických chvílích poradili a že Slavia tehdy došla tak daleko?
Tým měl i přes odchody velkou sílu, což dokazuje to, kam až jsme se dostali. Myslím ale, že nám chyběl Bedýnka. Rozhodně větší šanci jsme měli o rok dříve, když jsme hráli finále s Karlovými Vary. Ten další rok už to zkrátka na titul nebylo, a proto považuju bronz za úspěch.

Po své rekordní bodové sezóně ve Slavii jste si vysloužil účast na olympiádě ve Vancouveru. Hrát hokej na olympiádě v Kanadě, jaký to byl zážitek?
Zážitek to byl obrovský, stále jsem byl celkem mladý, bylo mi asi 24 let. Celá akce byla obrovská, bylo to ještě větší než mistrovství světa. Navíc tam byli jen ti nejlepší hráči, a ještě k tomu to bylo v Kanadě ve Vancouveru. Prostě pro mě obrovská akce a zážitek, který mi dal hodně do budoucna.

Roman Červenka v červenobílém dresu

Bodově se vám podařil i přesun do KHL: co jste si do ní vzal z působení ve Slavii?
Pro mě bylo důležité, že jsem se stále měl od koho učit. Ve Slavii to byl Bedýnka, Pepa Beránek a další, v Omsku to byl Jarda Jágr. Jde nejen o hraní na ledě, ale i o to trávit s těmi zkušenějšími hráči čas, to mi dalo opravdu hodně.

V letošní sezóně patříte mezi nejproduktivnější hráče švýcarské soutěže. Bodová produktivita vás provází celou kariérou, změnil jste od působení v Praze nějak svůj styl hokeje?
Nic jsem měnit nemusel. Člověk samozřejmě získává stále víc a víc zkušeností, ale můj styl se nemění. Od čtyřiadvaceti let mám více méně ve všech týmech podobnou roli, tedy s výjimkou NHL v Calgary.

Na začátku letošní sezóny jste odehrál několik zápasů po boku svého kamaráda a sešívaného odchovance Vladimíra Sobotky. Fungovaly vám některé automatismy, které jste měli zažité ještě v juniorce Slavie?
Zdálo se mi že ano. Já jsem s Vláďou vždycky hrál rád a doufám že i on se mnou. Dá se říct, že nám to vždycky fungovalo, když jsme se potkali. Je jen škoda, že jsme si spolu nezahráli déle. Snad se to ale ještě znovu podaří a někdy si spolu zahrajeme.

Od vašeho posledního zápasu ve Slavii uplynulo osm let. Jak dnes na červenobílý klub vzpomínáte?
Slavia je klub, ve kterém jsem začal hrát hokej a začal jsem tam sportovat. Ve Slavii jsem vyrůstal a stále ji sleduju. Bylo by velmi hezké, kdybych si tam ještě někdy mohl zahrát. Teď je to samozřejmě všechno složitější, Slavia je ve druhé lize, ale bylo by fajn, kdyby se v blízké budoucnosti dostala zpátky do extraligy. Fanoušci by si to zasloužili, konečně by se zase znovu hrálo i derby, které je vždy zajímavé.

Takže se můžeme těšit, že ještě někdy obléknete sešívaný dres?
Samozřejmě jen těžko předpovím budoucnost, ale jak už jsem říkal, bylo by to opravdu hezké si znovu za Slavii zahrát. Uvidíme, jak se to na Slavii všechno vyvine a jak to bude u mě všechno probíhat. Ale byl bych opravdu rád, kdyby se to povedlo.

Co byste popřál Slavii do dalších 120 let?
To, o čem jsme se teď bavili. Slavii bych přál, aby se postupnými krůčky dostala zpět do extraligy, tam kam patří. Moc bych jí přál, aby zase zažila éru, kterou jsem v červenobílém dresu zažil já. Přál bych si, aby Slavia měla znovu ty nejvyšší ambice a aby znovu pravidelně bojovala o extraligové tituly.