120 let nejstaršího klubu: V 5. zápase už nesli pohár, a my z toho udělali drama, vzpomíná Málek na titul

Brankář Roman Málek zažil v sešívaném dresu krásné a úspěšné roky, na které dodnes rád vzpomíná. V rozhovoru se rozpovídal nejen o finálových bojích z roku 2003, ale také o svém vztahu ke klubu, rivalitě se Spartou i současné trenérské kariéře.

V červenobílém dresu jste zažil skvělé roky. V Edenu jste ale s hokejem nezačínal. Jak jste se u sešívaných ocitl?
Hokejově jsem vyrostl v ČLTK. Někdy v osmé třídě základní školy jsem ale přešel do Slavie, takže se počítám i za odchovance. V poslední sezoně juniorů jsme s týmem vyhráli juniorský titul, první pro Slavii, to pro mě bylo obrovské nadšení a úspěch. V té době jsem si říkal, že bych chtěl titul někdy získat i s áčkem, což jsem si v té době ani nedovedl představit.

Proč jste si ve velké konkurenci pražských klubů vybral právě Slavii?
Když jsem odcházel z ČLTK, mohl jsem jít do Sparty nebo do Slavie. Ale výběr u mě byl úplně jasný. Táta vždycky fandil Slavii a přál jí. A i já chtěl taky radši do Slavie. Byla mi vždycky sympatičtější, je to rodinnější klub, tak jsem se pro ni rozhodl.

Málek při oslavách titulu 2003.

Váš sen o mistrovském titulu v dospělém hokeji se v roce 2003 stal skutečností. Jak na tyhle úspěšné časy vzpomínáte?
Jak jsem říkal, tak jsem chtěl po zisku juniorského titulu vyhrát ligu i v áčku Slavie. V té době jsem si to nedovedl vůbec představit, ale pak se to doopravdy povedlo. Měli jsme tady výborný tým a skvělé podmínky. V budoucí mistrovské sezoně bylo vším předurčené, že to vyhrajeme. Vláďa Růžička nás už od začátku letní přípravy psychicky i mentálně připravoval. Říkal nám, že chce být ve finále. A že to finále chce vyhrát a nic jiného ho nezajímá. A nakonec se to podařilo.

Cesta za titulem ale nebyla vůbec jednoduchá. Ve finále jste Pardubice porazili 4:3 na zápasy. Jak rozhodující bitvy probíhaly a jak moc byly náročné?
Bylo to náročné asi hlavně psychicky, protože jsme byli už v pátém zápase hrozný kousek od titulu. Ještě v 50. minutě jsme vedli 3:1 a byli krůček od vítězství. Pamatuju si to jako dneska, mezi střídačky už nesli pohár a já už si v duchu říkal, že už chybí jen deset minut. Jenže my za tu dobu dostali dva góly a šli jsme do prodloužení. V něm jsem udělal chybu, když zbývaly asi tři vteřiny do konce. Už jsem si říkal, že budou nájezdy a přemítal jsem, kdo pojede a kdo co udělá. Pak byl nahozený puk od mantinelu od Lubiny a já si ho tam hodil lapačkou. Byl to strašný pocit. Hráli jsme potom ještě doma a ten zápas zase ztratili, takže se šlo do sedmého a bylo to doopravdy těžké.

Zmínil jste svůj neúspěšný zákrok, po kterém se Pardubice radovaly z výhry a vám unikl celkový triumf. Jak jste se z téhle situace oklepal?
Samozřejmě mě to hrozně mrzelo, ale člověk už to nevrátí a musí koukat dopředu.

O tom, kdo nad hlavu zvedne mistrovský pohár, se tedy nakonec rozhodovalo až v sedmém zápase. Byly to hodně velké nervy?
My jsme tu sérii mohli ukončit dávno a vyhrát 4:1 na zápasy, ale udělali jsme to dramatické. Soustředili jsme se všichni na šestý zápas a byli přesvědčení, že doma je před plnou halou přejedeme. Ale ten zápas jsme nezačali dobře, už od začátku prohrávali a nakonec ho jasně ztratili. Byli jsme horší a už nás všichni odepisovali. Pamatuju si, že Honza Hejda šel po prohraném šestém zápase na rozhovor a novinářům řekl, že jsme to udělali schválně, že chceme, aby se rozhodlo až v sedmém duelu a bylo to dramatické. To bylo takové úsměvné, i když nám určitě v té době do smíchu nebylo. Když jsme jeli na sedmý zápas, tak Vláďa Růžička říkal, že tam jedeme vyhrát, že ho nic jiného nezajímá. My byli připravení a koncentrovaní, že jsme to pak zvládli. A potom, co jsme ve finále prožili, bylo pak vítězství o to sladší.

Když nám předávali pohár, celá hala pískala! Nám to bylo jedno, přiznal Málek

Jaké to bylo, když jste mohl po všech bitvách zvednout nad hlavu vítězný pohár? A co vaše pocity?
Bylo to krásné. I když vím, že celá hala pískala, když nám pohár předávali. To nám asi všem bylo jedno, my jsme byli doopravdy šťastní. Pamatuju si, že ještě než jsem zvedl pohár, říkali mi starší hráči, že dostat se do finále je strašně těžké a vyhrát ho je ještě těžší. A pokud si někdo myslí, že když se mu to jedno povede, bude pak vyhrávat každý rok, tak to doopravdy tak není.

Po triumfu se v kabině rozpoutaly bujaré oslavy. Kdo byl jejich lídrem a jak jste si je užili?
Pamatuju si tu úlevu, když zahoukala ta siréna a byl konec. Všechno ze mě spadlo a doopravdy jsem si to užil. Oslavy byly velké. Přijeli jsme po tom sedmém zápase domů a čekala na nás plná hala, což mi úplně vyrazilo dech. Těžko říct, kdo byl lídr oslav. Ale v té době tady byl Radek Duda, který je pořád bouřlivý a vtipný. Tenkrát byl navíc ještě mladý, takže to byl určitě jeden z těch, kteří oslavy vedli. Já jsem to měl trošičku omezené, protože jsem už za dva dny jel ještě s dalšími kluky na mistrovství světa, takže jsem ty oslavy neměl tak bouřlivé, protože jsem věděl, že mě ještě něco čeká.

Málek v zaplněném Edenu při souboji se Spartou.

Máte i stříbrnou medaili ze sezony 2003/2004, ve které jste z Edenu v jejím průběhu odešel. Sledoval jste výkony Slavie alespoň na dálku?
Já jsem byl tehdy za zvláštních okolností vyměněný do Plzně. Hodně se o tom napsalo, co jsem já, nebo někdo tady udělal. V té době jsem Slavii sledoval hlavně proto, že jsem ji strašně moc chtěl dostat do play-off. Nakonec jsme v semifinále prohráli se Zlínem. Já si hrozně přál ten Zlín porazit, protože bychom ve finále narazili právě na Slavii. Ale bohužel jsme vypadli a konfrontace tam nebyla.

Po konci v sešívaném dresu jste absolvoval řadu angažmá. Zahrál jste si mimo jiné i v Rusku a Švédsku. Takřka na konci kariéry přišla nabídka ze Sparty. Jak vaše okolí vnímalo fakt, že velký slávista je najednou sparťan?
Já jsem to tak nebral. Ve Vítkovicích mi končila smlouva, nepohodl jsem se s trenérem a chtěl jsem odejít pryč. Jsem samozřejmě slávista, ale v téhle chvíli jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. V sezoně 2013/2014 jsem byl ze Slavie už několik let pryč. Chtěl jsem jít do Prahy, chtěl jsem mít blíž k domovu a chtěl jsem ještě něco vyhrát. Ozvala se Sparta a já tu možnost vzal. Bylo to jenom na tři měsíce, Sparta v té době měla papírově kádr na to, aby vyhrála titul. A nakonec jsme skončili bronzoví.

Prošel jste tedy oběma pražskými „S“ – Slavii a krátce i Spartou. Vnímáte vůbec vzájemnou rivalitu?
Jsem slávista, ale ne ortodoxní, že bych Spartu nenáviděl. To v žádném případě. Když se dívám třeba na fotbal, tak Slavii fandím, ale určitě to neberu nějak vyhroceně. Dívám se na to jako na sport. V hokeji ta rivalita ani být nemůže, když Sparta hraje někde jinde.

Slavia je pro mě výjimečná. Zažil jsem tu hezké časy, říká Málek

Co vy a Slavia? Jak byste svůj vztah ke klubu, kde jste toho tolik zažil, popsal?
Mám ke Slavii vztah, protože jsem tu zažil hezké časy. Zažil jsem je i někde jinde, ale tady je to pro mě výjimečné. Slavia mi je blízká. Teď je situace jiná, než jsem tady zažíval, když se jsem tu hrál a Slavia patřila k nejlepším klubům v republice. Ale přeju si, abychom to zase jednou zažili.

V současné době se v Edenu nehraje ani extraliga. Patříte mezi ty, kdo neustále sní o brzkém návratu do extraligy, nebo jste v tomhle ohledu spíš střízlivější?
Já jsem realista. Vidím sílu jednotlivých mančaftů, vidím, jak vypadá extraliga. Když si vezmu Motor, tak ten tým byl loni v první lize neskutečný a bez konkurence. V extralize to stejnému týmu, který byl prakticky nezměněný, vůbec nešlo. Já jsem momentálně rád za to, že klub je stabilizovaný. Ale musí se jít pomalými krůčky. Podle mě to nejde, aby se z roku na rok najednou postoupilo.

Nyní Málek trénuje ve Slavii brankáře.

Po konci hráčské kariéry jste se začal věnovat trénování brankářů. Jak jste se k tomu dostal?
Když tu ještě měl Vláďa Růžička svoji hokejovou školu, tak jsem sem dával svoje děti. Chodil jsem se dívat a potkal jsem tady Frantu Pomahače, který mě tu někdy ve starším dorostu trénoval. Ten se mě ptal, jestli bych sem nechtěl jít trénovat gólmany, až skončím aktivní kariéru. Takže jsme nějaký rok byli v kontaktu. Když jsem pak věděl, že už nebudu hrát, tak jsme se domluvili a šel jsem sem.

Momentálně máte mezi svými svěřenci i syna Romana. Vidíte se v něm? A co vzájemná profesionální spolupráce?
Myslím, že spíš pro něj je to nepříjemné, protože si to pořád někdo spojuje s protekcí a myslí si, že tu má něco navíc. Jsem přesvědčený o tom, že to pravda není. Má to naopak těžší se mnou, protože jsem na něj přísnější. Někdy si říkám, že musím trochu ubrat. Okolí to taky nějak vnímá, ale tak je to dané.

Výchovou a trénováním brankářů se zabýváte už několik let. Baví vás pořád tahle práce?
Mě to baví, protože gólmani, které tu teď mám, ať v áčku nebo v juniorce, jsou hráči, kteří chtějí makat. Pracují na sobě a vidím, že pro to dělají všechno, což je pro mě strašně důležité. Když někdo není až tak talentovaný, tak to dohání třeba něčím jiným. To je pro mě důležité a ta práce je úplně jiná. Zažil jsem tu gólmany, kteří prostě nechtěli, a to je pak práce o ničem.